Paní Soňa má blízko k charitě. Honoráře ze svých překladů posílala na Konto Bariéry, Zdravotnímu klaunovi či jinam, kde to bylo potřeba. Když se po varování lékařů, že její zdravotní stav je velmi vážný, rozhodla před dvěma lety sepsat závěť, odkazuje v ní byt zakoupený z restituce po rodičích Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové.

Když jsem si s paní Soňou Nigrinovou domlouvala schůzku, odjížděla právě na „každoroční ozdravnou kůru“ na 14 dnů do Paříže. Po jejím návratu jsme zorganizovali setkání – poznávacím znakem prý budou dvě hole, které v domluvené kavárně sotva kdo jiný bude mít. To mě překvapilo. Je paní Soňa čilá cestovatelka, anebo člověk s určitým fyzickým omezením? Nu, pak se to všechno vyjasnilo a pospojovalo!

Věk paní Soni neprozradíme, ale nějaký ten křížek na zádech má. V pravé kyčli endoprotézu, další umělý kloub v koleni, přičemž to druhé by si ho také zasloužilo, leč lékaři vrtí hlavou, že ne. Fibrilace srdíčka diagnostikovaná v roce 2011 se u ní změnila v plicní hypertenzi. „Prostě nemohu dýchat,“ vysvětluje. V IKEMu ji sice zařadili do švýcarského programu zaměřeného na léčbu této nemoci a vypadá to, že se trochu stabilizovala. Avšak dostala podmínku: už žádné cestování! A cestování, to při její profesi tlumočnice a překladatelky pro ni znamenalo stejnou samozřejmost jako dýchání. „Nakonec mně lékaři dovolili odjet aspoň teď na jaře do Francie, která mě vždycky dokáže nabít pozitivní energií – celá se tam pozdravím. Ani dýchání mě nezlobilo,“ chlubí se paní Soňa. „Každý řidič v autobusu mě pozdravil bonjour – prostě sladká dobrá Francie! Když se prý budu držet, snad mi lékaři dovolí ještě jednou navštívit Tunisko, kde jsem rok studovala,“ doufá se zasněným pohledem.

Francouzsko-arabskou tlumočnicí díky bojovné babičce

Soňa Nigrinová vystudovala obor francouzština-arabština a byla u zrodu katedry tlumočnictví a překladatelství na tehdejší Universitě 17. listopadu, i když původně chtěla být literární kritičkou. Její teta (sama vynikající překladatelka) jí ale radila, že v dané době (60. léta) bude nesnadné vyjadřovat vlastní názory na literaturu. Stačí, že má Soňa špatný původ – její otec vlastnil brašnářství, a proto nedostala doporučení na žádnou střední školu. Měla jít pracovat do továrny rukama, aby odčinila otcovy hříchy. Zachránila ji bojovná babička, která psala jedno odvolání za druhým a dostala se až na úřad předsedy vlády. A jelikož uměla na povel úžasně omdlévat, dvakrát za sebou se jí to tam podařilo – a Soňa se dostala na francouzské gymnázium. Na vysoké škole si k francouzštině přibrala arabštinu.

Jazyky – brána do světa otevřená

Paní Soňa se pak stala nejmladší tlumočnicí a překladatelkou v Pražské informační službě. Překládala nejraději filmové scénáře, publikace o Praze, ale i odbornou literaturu, cestovala po světě, tlumočila při mezinárodních jednáních např. tehdejšího Československého svazu žen, ROH či Ústředního svazu družstev, kam přijížděli zástupci doslova z celého světa. „Častokrát jsem tlumočila z francouzštiny rovnou do arabštiny. Arabština má spoustu odlišných dialektů – bylo to náročné a vyčerpávající!“ přiznává. Vysokou laťku jí nastavil její profesor z vysoké školy, který hovořil 28 jazyky. Paní Soňa běžně tlumočila i do/z angličtiny, mluví rusky, perštinu prý už zapomněla, čeština se nepočítá…

Nelze mít všechno…

Všechno to vypadá na báječný život, ale ten osobní se jí moc nevydařil. Dvě její manželství se rozpadla, děti mít nemohla, i když o to nesmírně stála. S prvním manželem adoptovali chlapečka, ale ani to nevyšlo – dnes již padesátiletý muž je v nedohlednu. Možná jí ten nedostatek dětské lásky částečně vynahradí dva chlapci, které podporuje na Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené v Praze 1. Konzervatoři už dříve věnovala půl milionu korun z prodeje chalupy – k hudbě má totiž krásný vztah díky svému dědovi-hudebníkovi, jenž v době jejího dětství pořádal každý týden koncert svého kvarteta na Spořilově.

… ale vnímavé srdce je důležité

Blízko má paní Soňa také k charitě. Honoráře ze svých překladů posílala na Konto Bariéry, Zdravotnímu klaunovi či jinam, kde to bylo potřeba. Když se po varování lékařů, že její zdravotní stav je velmi vážný, rozhodla před dvěma lety sepsat závěť, odkazuje v ní byt zakoupený z restituce po rodičích Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. „Nesmírně se mi tím ulevilo, že jsem díky své spolužačce, profesorce Heleně Illnerové, našla tohle řešení,“ komentuje svůj počin. Je to velkorysý dar, ale přejme paní Soně ještě hodně spokojeně prožitých let. A snad i to její milované Tunisko jí lékaři dovolí navštívit!

Rozhovor vedla Irena Šatavová

Převzato z časopisu Dobré zprávy č. 2/2017