Marek Navrátil se narodil s dědičným postižením, kvůli kterému nikdy nemohl vést běžný život zdravého člověka. Přesto se rozhodl, že svůj život stráví pomocí jiným, a přes dvacet let vedl jednu z hlavních sbírek v Česku. Navrátil získal hlavní cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za rok 2021.
Autorkou rozhovoru je Jana Cíglerová
Že budu koordinátorem jedné z největších charitativních sbírek v Česku, to by mě ve snu nenapadlo. Vlastně tomu někdy nejsem schopný uvěřit ani teď, a to jsem Tříkrálovou sbírku vedl na různých pozicích 22 let.
Když jsem byl malý, chtěl jsem být žokejem. Miloval jsem koně. Jenže kvůli mému postižení to nikdy nebylo možné. Narodil jsem se s dědičným onemocněním kostí rachitidou neboli křivicí. To je nemoc, při které nedostatkem vitaminu D měknou kosti. Dnes se to už dá lépe léčit, než když jsem byl já malý, to mi dávali jen rybí tuk, který samozřejmě nijak nepomohl.
Dokud to šlo, pomáhal jsem v jezdeckých oddílech v Tršicích a Kyselovicích. Občas jsem někoho přemluvil, abych se mohl svézt. Miloval jsem zvířata a studoval jsem v Mohelnici zemědělskou ekonomku. Ale po maturitě se lékaři rozhodli, že se do mě pustí, a čtyři roky jsem chodil po operacích a rehabilitacích. Asi jsem si své mládí představoval jinak, ale táhla mě naděje, že bych mohl žít běžný život.
Když mi doktoři v olomoucké fakultní nemocnici řekli, že už mi nemají co nabídnout a takhle je to nejlépe, jak to lze, rozhodl jsem se, že přijmu první práci, která se naskytne. Pracoval jsem dva měsíce na vrátnici, pak jsem vyráběl grafiku smutečních oznámení, kde jsem se zdržel tři roky. Až nakonec jsem dostal informaci, že Arcidiecézní charita Olomouc hledá účetního, šel se tam zeptat a rovnou nastoupil. To bylo před 26 lety.
Rok nato byly na Moravě tragické povodně, psal se rok 1997. Pracoval jsem v organizaci, která aktivně pomáhala potřebným, a byl jsem za to strašně rád. Pochopil jsem, že tohle je moje místo a tohle je druh práce, která mi dává smysl.
Pak přišel arcibiskup Graubner s tím, že v Německu tamní charita organizuje Tříkrálovou sbírku. Během ní na Tři krále chodí koledníci po celé zemi a za zpěvu koled vybírají od lidí peníze na charitu. Proč by to prý nemohlo jít i tady, zeptal se nás. Vysvětlili jsme mu úplně přesně, proč to u nás nepůjde, vyslechl si nás, pokýval a řekl, ať to přece jen zkusíme.
Vybrali jsme osm a půl milionu korun. Dneska mi to zpětně přijde jako nic, ale v té době to byla obrovská částka, navíc jsme to vůbec nečekali. Už tehdy jsme ale viděli, kde lidé dávali nejvíc: tam, kde naše arcidiecéze pomáhala. Kde lidé Charitu znají, vidí její činnost a důvěřují jí, tam jsou ochotní jí přispět. Češi rádi přispějí na dobročinné účely, ale potřebují té organizaci věřit.
