Aneta Langerová se dlouhodobě angažuje v charitě. Devět let byla velmi aktivní Patronkou Světlušky, projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu na podporu nevidomých, vystupuje na jednorázových charitativních akcích, dlouhá léta se podílí i na projektu Čistá řeka Sázava. V letošním roce navázala spolupráci s Nadací Olgy Havlové.

Náš rozhovor vzniká v roce, který je pro VDV a jeho přátele ve znamení nedožitých devadesátých narozenin Olgy Havlové. Máme velkou radost, že jste se rozhodla do letošních oslav aktivně zapojit a že si budeme moci paní Olgu připomenout i díky vaší nové písni. Můžete už o ní prozradit víc? Jak ke spolupráci došlo?

Byla jsem velmi poctěna, že mě Nadace Olgy Havlové oslovila. Vyslechla jsem si jejich přání, o vzniku písně, a začala přemýšlet. Vzhledem k tomu, že jsem Olgu Havlovou bohužel nikdy osobně nepotkala, čerpala jsem z různých zdrojů, knih, rozhovorů, vyprávění o jejím životě, ale také z fotografií Bohdana Holomíčka, jehož pohled na Olgu mi přišel vždy blízký. Bohdan mi poslal pár dosud nezveřejněných fotografií, na které jsem se dívala stále dokola, a v hlavě mi začala znít píseň. Sedla jsem si ke klavíru a přirozeně začala zpívat o tom, co vidím v jejích očích, a o víře v lidi, kteří mají dobrou vůli a dělí se o své štěstí s ostatními, kteří třeba takové štěstí nemají.

Plánujete zpívat píseň i naživo? Při jakých příležitostech?

Píseň zazní živě poprvé 14. března na slavnostním koncertě k uctění památky Olgy Havlové u příležitosti jejích nedožitých 90. narozenin, na kterém vystoupím spolu s klavíristou a producentem Jakubem Zitkem. Krásným sborovým zpěvem mě doprovodí Maranatha Gospel Choir. V průběhu tohoto roku se pak zúčastním i dalších akcí pro nadaci Výboru dobré vůle.

Jste autorkou hudby i textu písně? Jak se vám na ní pracovalo?

Je to můj původní nápad, ale s finální podobou mi pomáhal i Jakub Zitko, se kterým tuto skladbu právě dokončujeme, a také Martina Procházková, která se mnou o písni často mluvila a pomáhala mi s úpravou textu. Paní ředitelka nadace Monika Granja mi předala několik témat, která by v písni mohla zaznít a kterých jsem se snažila držet, ale samozřejmě, když něco píšu, odráží to i můj vztah k dané osobě nebo jejímu příběhu. Snažila jsem se vytvořit skladbu, kterou si budou moct zazpívat všichni nejen při příležitosti sázení dalších stromů Olgy Havlové.

Když Olga Havlová v roce 1996 zemřela, nebylo vám ještě ani deset let. Máte přesto z dětství nějakou vzpomínku, která je s ní spjatá?

Někteří lidé jsou tak silnými osobnostmi, že tu s námi stále někde jsou. Máte pocit, že jsou vám blízcí, že je znáte už mnoho let. Pro mě takovou osobností je i paní Olga.

S Václavem Havlem jste se několikrát setkala osobně. Můžete zavzpomínat na tato setkání?

Václav Havel byl ke mně vždy velmi laskavý. V roce 2004, krátce poté, co jsem začala veřejně zpívat, jsem se účastnila charitativního koncertu v Lucerně na pomoc přeživším vlny tsunami. V průběhu přímého přenosu mi v zákulisí jeden z účinkujících řekl, že se přišel podívat Václav Havel a Lou Reed. Byla jsem strašně nervózní. O rok nebo dva později si mě pan Havel pozval jako hudebního hosta do Divadla U Hasičů, kde se s ním a jeho ženou natáčel pořad Tobogán. Nemohla jsem uvěřit, že si pozval právě mě. Byla to pro mě velká pocta. V hledišti seděl můj táta, a když pan Havel řekl větu, že má ke mně takové otcovské sklony, táta se smál, byl to kouzelný okamžik. V dalších letech jsme se setkali ještě několikrát, ať už to bylo v prostorách Anenského kláštera při zkouškách na každoroční koncerty pro Světlušku, na charitativních bazarech Vize 97, na jeho narozeninách, kam jsme mu s mým bratrem přišli poblahopřát, nebo v kavárně Potmě. Vzpomínám si i na poslední setkání s ním v jeho kanceláři jen pár dní před Vánocemi. Rok poté nás bohužel opustil. Věnovala jsem mu koncert Pár míst v pražském Bio Oku, který je natočený a je mi stále takovou vzpomínkou na jeho osobnost.

Velkou přítelkyní Václava a Olgy Havlových byla Věra Čáslavská, která stála rovněž u zrodu naší nadace. V loňském roce jste zpívala na mši, kterou při příležitosti jejích nedožitých osmdesátin celebroval biskup Václav Malý. Jaký to pro vás byl zážitek?

Zpívat na mši pro Věru Čáslavskou skladbu Modlitba pro Martu s požehnáním Marty Kubišové a za přítomnosti dcery, rodiny a přátel Věry Čáslavské v Týnském chrámu, to byla událost, na kterou nikdy nezapomenu. Stála jsem na kúru, zpívala za doprovodu varhan a byla jsem tam celým svým srdcem. Hlavou mi stále běželo heslo Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. K osobnostem, které se byly schopné vzdát svého života, vystoupit ze své komfortní zóny a bojovat svým postojem za pravdu, svobodu a lásku, chová hluboký obdiv a úctu.

Mnohým zůstalo v paměti vaše provedení Modlitby pro Martu při jiné příležitosti – z balkónu Národního divadla 17. listopadu 2020. Modlitbu jste si před pár měsíci zazpívala i společně s Martou Kubišovou. I ji pojilo přátelství s manželi Havlovými rovněž se v devadesátých letech podílela na činnosti VDV. Kým je Marta Kubišová pro vás?

Marta je pro mě v první řadě dobrým člověkem a naprosto výjimečnou zpěvačkou, jejíž hlas mě provází od mého raného dětství. Často si říkám, jaké mám obrovské štěstí, že jsem se v životě s takovými osobnostmi mohla setkat a setkávám se dodnes. V přítomnosti lidí, jako je Marta, vám totiž dojde, že všechno, co vás čeká nebo s čím bojujete, zvládnete. Dodávají druhým tak velkou odvahu a víru jen tím, že jsou.

Před pár lety jste se s Martou Kubišovou sešly také na divadle – společně jste ztvárnily postavu Sidonie Nádherné. Jaké to bylo? Nestýská se vám po herectví?

Do projektů, jako byl komorní muzikál Touha jménem Einodis, vstupuji výjimečně, být v roli někoho jiného není má úplně silná stránka, nejsem herečka, ale nemohla jsem odmítnout zpívat po boku Marty. Byla jsem tam pro ni a těch několik let mě neskutečně obohatilo. Je to nepopsatelné a dodnes jsem velmi ráda, že jsem její nabídku přijala. Pamatuju si, že ať bylo venku velmi chladno, spustila se letní bouře nebo se letní teploty vyšplhaly na vrchol teploměrů, kdy se člověku točila hlava už jen, když se postavil na jeviště, Marta vždy zpívala, jako by se nechumelilo, dál předávala lidem tu svou nádhernou energii. Bylo to obdivuhodné.

Dlouhá léta byla vaše tvář spjata s projektem Českého rozhlasu Světluška na podporu nevidomých. Jaké místo má ve vašem životě charita? Věnujete se v současné době jiným dobročinným projektům?

Rodiče nás tři sourozence vychovali tak, že když můžeme, tak se s druhými máme dělit o to, co máme. Je tedy hlavně jejich zásluhou, že charita má v našich životech místo zcela přirozeně. Snažíme se pravidelně spolu s mou rodinou, týmem i kapelou podporovat důvěryhodné organizace, různé charitativní akce, které jsou nám sympatické, nebo konkrétní lidi, jak ve veřejném prostoru, tak i mimo něj.

Jaké jsou vaše hudební plány do budoucna? Na co se těšíte?

V roce 2024, tedy příští rok, to bude dvacet let, co jsem na veřejné hudební scéně, a tak se těším, že to spolu s mými nejbližšími, ale i s fanoušky oslavíme hudbou v podobě nových písní, které právě vznikají, a na několika speciálních koncertech, které nyní připravujeme.

Text © Hana Cindrová