Tento rok v lednu uplynulo 26 let od odchodu Olgy Havlové. Zástupci nadace a příznivci paní Olgy uctili její památku zapálením svíčky u hrobky rodiny Havlových na Vinohradském hřbitově. Vzpomínky se také zúčastnil evangelicky farář Miroslav Erdinger, jehož milá slova bychom s vámi rádi sdíleli.
Vážené dámy, vážení pánové,
setkáváme se zde u hrobu paní Olgy Havlové v den památky obětí holokaustu. Ta lidská tragédie změnila dějiny, změnila myšlení člověka. Poměrně jednoznačně se ukázalo, a stále ukazuje, kdo je kdo. Někteří nesli, a žel i nesou, obraz nenávisti, sobectví, sebestřednosti, zdeformované a deformující moci. Jiné však ta tragédie posunula vstříc druhému člověku, trpícímu, strádajícímu, diskvalifikovanému, vyřazovanému pro jeho etnickou příslušnost, náboženství, politický názor, ale také věk nebo onemocnění. A právě dnes je tomu 26 let od úmrtí zakladatelky Výboru dobré vůle paní Olgy Havlové. Svými postoji, jednáním, aktivitami, člověku v nouzi vstřícnými, patřila a patří do té druhé skupiny. 26 let je relativně dlouhá doba na to, aby lidé zapomněli. Přišlo v naší zemi mnoho politických zvratů, sociálních nejistot, je dlouhodobě ohroženo naše zdraví, životy. Zdá se, že je dost a dost témat, která zaplňují naše myšlení, prožívání… Některá jsou existenciální. Jaký to má všechno smysl, čemu lze ještě věřit, a má vůbec nějaký smysl lidský život? Mnozí další lidé nám již nenávratně chybí. Milena Černá, od začátku nejbližší spolupracovnice Olgy Havlové, která zde každý rok stála a projevovala Olze Havlové trvalou lásku a úctu. Manžel Olgy Havlové Václav, náš první polistopadový prezident, jeho bratr Ivan Havel, Jiřina Šiklová a mnozí další, kteří vytvářeli nové sociální o politické klima v naší zemi. Nezapomenutelní lidé. Ovšemže také není nic, co by dalo zapomenout na paní Olgu Havlovou. Silná osobnost. Svoji sílu ovšem nenapínala na vylepšení svých společenských, mocenských, politických či jiných pozic. Svoji sílu dávala ve prospěch slabých, bezbranných, pohrdaných, společností vyřazovaných. Těch, kteří sami nemohli. Lidé v jejich životních složitostech, problémech, trápení a slabostech pro ni byli rovnocennými lidskými partnery. Ne objekty lítosti, která bolí a uráží, ale lidmi se vším, v jejich lidské jedinečnosti a důstojnosti. Byli objekty jejího soucitu, který ovšem Olgu Havlovou vedl do akce, kterou lze nazvat „vědomým spolulidstvím“.
V bibli je dopis Židům a v něm čteme také tato slova: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte ho ve víře“. Není to poněkud odvážné až podivné a zkreslující citovat taková slova v souvislosti s paní Olgou Havlovou? Copak kázala slovo Boží? A copak se její víra nesla ve smyslu citovaného výroku? To jistě v tom prvoplánovém slyšení a pochopení ne. Ale:
Povím Vám příběh, který jsem četl v adventním kalendáři Charity Nový Hrozenkov. Lidé v novohrozenkovské Charitě jsou s námi nyní ve svých myšlenkách, modlitbě i plamenu svíčky spojeni. „Za druhé světové války byl v Anglii při bombardování jeden farní kostel téměř srovnán se zemí. Zůstala stát jen zeď za hlavním oltářem, na níž visel kříž s ukřižovaným Kristem, který neměl ruce a nohy. Když byl kostel po válce znovu postaven, farář odmítl dát tento kříž opravit. Při posvěcení tohoto obnoveného kostela pak svým farníkům řekl, že Kristovo tělo zůstane na kříži bez rukou a nohou jako trvalá připomínka toho, že nyní se oni mají stát Kristovýma rukama a nohama, uchopit jeho poselství a předat je světu, kterému chce Kristus sloužit skrze ně. To bude jejich služba lásky společnosti.“
Uchopit Kristovo poselství. Jaké je to poselství? Je to poselství lásky. Ne ovšem nějaké romantické, při které se rozbuší srdce a chvěje se tělo. Ale poselství lásky dělné, praktické, při které to tělo často bolí a k bolesti se přidají nevyspalé oči a chvěje se srdce, duše…. Ve smyslu Kristova imperativu lásky: Dát hladovému najíst, žíznícímu dát napít, nahého obléct, toho, kdo je na cestách, doprovodit, ukázat mu cestu, nemocného navštívit, toho, kdo je ve vězení, potěšit. Ten imperativ ovšem pokračuje do dnešních dnů. Starého člověka neopustit, umírajícího doprovodit, přispívat k integraci lidí s různými postiženími nebo jinak znevýhodněných do společnosti, zastávat se slabých... Cítíme, jak průchodem dějinami až k dnešnímu dni je ten Kristův imperativ lásky aktuální a stále se tematicky rozrůstá? V určité fázi tohoto příběhu konkrétních projevů lásky člověka k člověku do něj začátkem roku 1990 vstoupila Olga Havlová založením Výboru dobré vůle a byla jeho duší až do své smrti 27. ledna 1996.
Nakonec mi dovolte, milí přátelé lidství, parafrázi na ten biblický text: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a svým životem praktické, dělné lásky ukazovali k Dárci života, k nejvyšší autoritě. Myslete na to, jak dovršili svůj život a ten příklad následujte.“
Pamatovat na paní Olgu Havlovou, takto si ji každoročně s vděčností připomínat, znamená pamatovat na člověka, který nesl praktickou lásku. A nejen připomínat. Také jejího příkladu následovat. Mnoho, velmi mnoho právě toto současný svět, jehož jsme součástí, potřebuje.
