Fond vzdělání VDV poskytuje stipendia nadaným dětem se zdravotním postižením, ze sociálně znevýhodněných rodin a dětem z dětských domovů. Jednou ze stipendistek byla před lety i Kateřina Vítová, která v rámci Ceny Olgy Havlové 2023 obdržela Poděkování za významnou finanční podporu.
Její handicap, kvadruspastická forma dětské mozkové obrny, jí nezabránil ani úspěšně vystudovat hned několik vysokoškolských oborů, ani stát se trojnásobnou matkou. Spolupráce s VDV trvá dodnes, Kateřinina role se však změnila v dárcovskou – již téměř 10 let nepřetržitě podporuje Nadaci Olgy Havlové pravidelným měsíčním příspěvkem.
Na úvod bych se chtěla zeptat na studia, protože ta vaše byla obzvlášť rozmanitá. Co vše jste tedy vystudovala?
Vystudovala jsem obor právo na Právnické fakultě UK a kulturologii na FF UK. Také jsem byla chvíli na DAMU na produkci, ale to jsem nedokončila, nedalo se to stíhat.
Proč jste si vybrala právě tyto obory?
Od dětství mě dost bavila historie, pak postupem času i dějiny umění a umění obecně, hlavně divadlo a výtvarné umění. Z toho všeho pak nějak vyšla ta kulturologie a DAMU. Práva chtěli rodiče, to mi bylo dáno jaksi příkazem. Máma měla asi představu advokátky, což se jí nesplnilo a nesplní. Práva mne sice nakonec živí, ale v kultuře a neziskovém sektoru. Kvůli nejmladší dceři jsem si pak v rámci celoživotního vzdělání doplnila speciální pedagogiku.
S jakými obtížemi jste se během studia v souvislosti s vaším zdravotním znevýhodněním setkávala?
Problém byly schody, pokud zrovna nejel výtah, prostě bariérovost obecně. Co se týče vyučujících, většinou měli pochopení, pokud člověk na rovinu a slušně řekl, co z důvodu postižení potřebuje. U mě šlo hlavně o víc času na psaní nebo nahrazení písemné zkoušky zkouškou ústní. Docela to šlo, daleko hůř se mi studovalo až jako matce – to bylo mnohem složitější všechno skloubit.
Stejně rozmanité jako vaše vzdělání jsou i vaše profesní aktivity. Ve kterých organizacích v současné době působíte a v čem spočívá vaše práce?
Jsem zaměstnaná v NIPOS, což je Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, kde mám na starosti právní věci, hlavně třeba právní poradenství v kultuře. Zaměstnavatel mi vychází maximálně vstříc, mohu pracovat převážně z domova, což je pro mě dost klíčové, hlavně poté, co se mi po úraze v roce 2021 trochu zhoršil zdravotní stav. Pak pracuji v Aperiu, tam jde o právní poradenství pro rodiče. Zaměřuji se na rodiče s handicapem a rodiče s handicapovanými dětmi. Také mne baví školské právo, takže občas poskytuji rady dvěma pražským ZŠ. A jsem ve správní radě Evropského centra jazykové rehabilitace. To je maličká neziskovka poskytující rehabilitaci dětem s komunikačními handicapy.
Jak se do vaší práce promítá osobní zkušenost trojnásobné matky?
Asi hodně. Někdy bývám i hodně naštvaná, třeba když jde o dítě s postižením, které rodiče podceňují nebo ho neberou jako plnohodnotného tvora, na to jsem citlivá, je mi líto toho dítěte. Ale samozřejmě vím, že je to i nedostatkem osvěty ve společnosti, takže ta matka za to vlastně až tak nemůže.
Co pro vás osobně bylo v roli rodiče nejtěžší?
Nejhorší to bylo po porodu první dcery, to jsem upadla do dlouhodobých psychických problémů, hlavně vinou chování personálu v porodnici. Bohužel to dost ovlivnilo to, jakým jsem byla rodičem nejstarší dceři, když byla malá. Špatně pohyblivá matka rodičovství zvládne v pohodě, totálně vydeptaná, depresivní matka, to už je horší.
Zabýváte se mnoha tématy, která s mateřstvím a rodičovstvím, nejen zdravotně handicapovaných, souvisejí. Které problémy považujete v současné době za nejpalčivější?
Problémem je nedostatek služeb pro rodiče s postižením a jejich diskriminace v oblasti rodičovství obecně. Jsme pořád tak nějak za exoty a to bolí, nás i naše děti. Opakovaně jsem slyšela na svou adresu dotazy, jak se starám a zda žijeme z dávek nebo kdo mi dovolil mít tři děti, a pozor, nejen z úst laiků, ale i od tzv. odborníků (psychologů, některých lékařů). Co se týče rodičovství obecně, jsou to vedle problematiky rozvodů a rozchodů hlavně otázky týkající se sladění pracovního života a rodičovství.
Jak se situace proměnila od doby před čtrnácti lety, kdy se narodila vaše nejmladší dcera?
Je víc míst, kam se dostanete s kočárkem, jezdí více bezbariérových tramvají. Obecně se víc počítá s rodiči malých dětí, rodičovský příspěvek se dá čerpat flexibilněji - to všechno jsou jistě pozitivní změny. Zůstává bohužel nedostatek míst v MŠ a ZŠ (a nově i na SŠ, především v Praze), stále je docela obtížné skloubit péči o malé dítě a zaměstnání. Chybí služby pro rodiče a stále se obtížně hledá podpora v krizových situacích. Když moje nejmladší dcera Růženka v roce života vážně onemocněla, měli jsme na začátku pár informací od lékařů, ale jinak jsem si musela vše najít sama, vlastně to začalo hledáním rané péče… Baví mě to, ale na tom úplném začátku, třeba už v té nemocnici, tam taková ta prvotní podpora prostě chyběla. A vím, že rodičům v podobné situaci chybí dodnes. Díky svému vzdělání a zkušenosti s vlastním postižením jsem si uměla poradit. Kdybych byla skladnice ve šroubárně, bez zkušenosti s handicapem, tak nevím….
Text: Hana Cindrová
Foto: Jan Volejníček, Anna Šolcová
