Přinášíme Vám proslov předsedy správní rady naší nadace Vojtěcha Sedláčka, který pronesl na vzpomínkové akci k prvnímu výročí odchodu Dany Němcové na Senovážném náměstí v Praze.
Dana byla přemýšlivý člověk, který dokázal vždy jednat. Cele a včas. 22 let obětavě věnovala VDV Nadaci Olgy Havlové, správní radě předsedala plných 18 let. Jednala bez ohledu na to, kdy, nebo dokonce zda, se jí to nějak vyplatí, či dokonce zda bude mít nějaký zisk. Cožpak zisk koneckonců často není nic jiného, než psychologické a z okolností vyplývající přemožení druhého? Dana měla smysl pro míru, zklamanou jsem ji nikdy nezažil. Vždyť zklamání, jak říkával Jan Sokol, je jakýmsi trestem za to, že si člověk myslí, že má na kdeco nějaké právo. Věděla, že člověk má především povinnost starat se o práva těch druhých, nikoliv o ta svá. Tak také konala.
V tom k Daně cítíme dluh, přesněji bychom měli hovořit o jejím dědictví. A za dědictví, ne tak jak tomu bývá u dluhu, se ani neplatí, ani se nevrací. Dědictví je nepsaný, nepochybný závazek v dobrém díle pokračovat, a nakonec kus obdělávaného pole předat těm, kteří přijdou po nás. Dana jistě patřila k těm vzácným a požehnaným o kterých čteme u starozákonního Jeremiáše:
17:8 „Bude jako strom zasazený u vody;
své kořeny zapustil u vodního toku,
nezakusí přicházející žár.
Jeho listí je zelené,
v roce sucha se ničeho neobává,
nepřestává nést plody.“
Ach Dano, stále žasnu, kolik srdcí se rozhýbalo, když se Tvé zastavilo.
==
Fotografie od Zdeňka Chrapka z obou vzpomínkových akcí na Danu Němcovou
Dokument Věčný úsměv Dany Němcové
