Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové „Můj život s handicapem“ v rámci prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo za rok 2023 získal za sérii snímků boxerů na vozíčku fotograf David Neff.
Cena se od roku 2014 uděluje za fotografii či sérii fotografií, zachycující specifické podmínky života osob se smyslovým, pohybovým nebo mentálním postižením či lidí ohrožených sociálním vyloučením.
Svět handicapovaných boxerů není širší veřejnosti běžně známý. Jak jste se v něm Vy osobně ocitl?
O boxerech na vozíku jsem se před několika lety dozvěděl od Terezie Krejbychové, kterou znám z boxerských zápasů, kde působí jako mezinárodní rozhodčí. Boxu se sám kondičně věnuji od mládí a je to i moje oblíbené fotografické téma. Tereza je také profesionální trenérka a stojí i za boxem vozíčkářů. Před lety jsem fotografoval právě tréninky, které vedla ona.
Z fotografií téměř hmatatelně vyzařuje síla překonávat své soupeře i zdravotní znevýhodnění. Přece jen boxovat z invalidního vozíku není úplně jednoduché…
Byl jsem překvapený, že je vůbec něco takového možné. Box není totiž jen o rozdávání ran pěstmi, ale jde o velmi náročnou koordinaci pohybu celého těla, především nohou. Jde o stejně náročný pohyb, jako je třeba tanec. Vzpomínám, jak jsem se po X letech trénování rozhodl pro intenzivní tréninkový pobyt na Kubě, která je považována za zemi nejlepších boxerů na světě. S kubánskými trenéry jsem se znal, protože jsem několik let jezdil fotografovat do jejich školy. Když viděli moji marnost základního boxerského kroku, nedovolili mi vůbec navléci rukavice, dva týdny mě mučili jen s pohybem na nohou.
O to víc jsem ocenil odhodlání vozíčkářů věnovat se sportu jako je box, je to opravdu obdivuhodné. Fotografie jsem tenkrát zveřejnil a nedávno jsem se k tématu vrátil. Byl jsem moc rád, že jejich tréninky stále pokračují. Poklona patří i trenérům, kteří vytvořili unikátní tréninkové programy - každý boxer má specifický handicap a nevhodný trénink by jim mohl ublížit. Handicapovaní boxeři mají stejné odhodlání a srdce jako jiní, kteří žijí sportem. Mnozí se věnují i jiným sportům současně, chtějí žít a žijí na plno. V tom je jejich síla.
Do povědomí mnohých jste se zapsal zejména jako fotograf válečného dění v bývalé Jugoslávii, bývalém Sovětském svazu, Iráku a Afghánistánu. Na jaře v roce 2022 jste fotograficky dokumentoval následky ruské okupace Ukrajiny. Co Vás táhne do těchto nebezpečných míst?
Moje fotografická kariéra byla nastartovaná revolucí 1989, byl jsem po maturitě a moje první malá zkušenost s válečnou fotografií byla revoluce v Rumunsku, kam jsem jel se svým tátou (Ondřej Neff, český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes a DigiNeff, pozn. redakce). Hned jsem věděl, že to je to, co chci dělat. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem fotil pod vedením otce od šesti let a ve dvaceti jsem byl už vyzrálý profesionál. Začal jsem spolupracovat s Mladou frontou Dnes, která se stala mediálním lídrem. Vždycky mě přitahovalo fotit tam, kde to nebylo pro každého. Situace, které jiné stresovaly, mě naopak vybičovaly k nejlepšímu soustředění na focení. Devadesátá léta byla plná vzrušujících událostí a pro mě nejlepší doba vůbec. Byla to doba spjatá s prezidentem Václavem Havlem, který naši zemi obrazně řečeno vrátil na mapu Evropy.
Setkal jste se někdy osobně s Olgou Havlovou, případně jak na Vás její osobnost zapůsobila?
S paní Olgou jsem se několikrát setkal jako fotograf. Působila vždy jako silná osobnost. Vážná žena, s přirozeným respektem. V její tváři byla znát životní zkušenost, která jistě nebyla lehká. Charisma, které nenechávalo nikoho lhostejným.
Jste držitelem několika cen v soutěži Czech Press Photo včetně hlavní ceny Fotografie roku. Co pro Vás znamená výhra v soutěži „Můj život s handicapem“, kterou zaštiťuje Nadace Olgy Havlové?
Ocenění v soutěži Czech Press Photo cenou, kterou zaštiťuje Nadace Olgy Havlové, si opravdu velmi vážím.
Rozhovor připravila Tereza Jenisová
