Dědeček známý advokát, prastrýc profesor František Weyr, vynikající právní teoretik a hlavní tvůrce první československé ústavy. Helena Sobičková (později provdaná Kryštůfková), která se narodila do pražské středostavovské rodiny a vyrůstala v intelektuálním prostředí, měla všechny předpoklady nejen pro středoškolské, ale i vysokoškolské studium. Kvůli perzekuci celé rodiny komunistickým režimem však její kroky vedly jinam…

Posaďte se, prosím, třeba se šálkem dobré kávy. Tak, jak to měla ráda Helena Kryštůfková. A ponořte se prostřednictvím rozhovoru s její vzdálenou sestřenicí Elenou Hornovou do života jedné výjimečné dámy, která dlouhodobě podporovala naši nadaci. A myslela na ni i ve své závěti…

Přečtěte si příběh ženy, která zanechala ve Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové nesmazatelnou stopu lidskosti a pomoci.

Paní Eleno, jaké máte první vzpomínky na vaši vzdálenou sestřenici Helenu?

První vzpomínku na Helenku, jak jsme jí všichni důvěrně říkali, mám spojenou s jejím výtvarným talentem. Naše rodina tenkrát žila v Uherském Hradišti, Helenka s rodiči v Praze. Já jsem vyrůstala jako jedináček, ona také. Byla o devět let starší. A jako čtrnáctiletá mi Helenka posílala nádherné dopisy… Protože jsem ještě neuměla číst, měla takovou představu, že mi je budou číst rodiče. A dopisy doprovázela nádhernými kresbičkami. Talent se léty ztratil, ale tato vzpomínka na Helenku nikoli. V dětství jsem ji sledovala zpovzdálí, ale když mi bylo 15 let, přestěhovala jsem se s rodiči do Prahy, a mohla tak být Helence nablízku po celý její život.

Byla vám v hlavním městě první průvodkyní?

Když jsem se přestěhovala do Prahy, Helenka se mi hodně věnovala. Já byla tou dobou slečna, ona pro mě byla idol. Ale co se týče pražského místopisu, v něm mne Helenka vzdělávat nemusela. (úsměv) Prahu jsem objevovala sama, navíc jsem tu měla spoustu nových kamarádů. Obě jsme ale měly rády umění, takže jsme spolu navštěvovaly koncerty a výstavy. A Helenka byla také výborná hostitelka. Měly jsme spolu takovou krásnou tradici – snídaně. Snídaně u Helenky, to byl vždy zážitek.

Prozradíte, jak vypadaly takové snídaně?

Překrásně prostřeno, to byla její specialita. V dobách, ve kterých se to odehrávalo, se spousta věcí zanedbávala… Ale Helenka stále zachovávala rodinné tradice. Prostírání na stříbře a značkovém porcelánu, domácí pečivo a sladkosti, ubrusy a ubrousky sjednocené. Květiny, svíčky, posezení v kultivovaném prostředí. Po rodičích starožitný nábytek, krásný pokoj… Opravdová kultura stolování.

S Helenkou jste k sobě měly blízko. Co všechno vás spojovalo?

Byly jsme si tak blízké, že jsme si vzájemně odsvědčily i svatby… Helenka byla také první, kdo mně zavolal 21. srpna 1968 po půlnoci, že nás přepadla cizí vojska... Když se rozhodla odloučit od svého prvního muže, s nímž žila 10 let a bohužel to bylo bezdětné manželství, naše rodina jí nabídla bydlení v našem domě. Trávily jsme pak spolu ještě více času, pořádaly jsme dlouhé besedy na schodišti, rodinné oslavy… Helenka byla také kmotrou mé dcery, vydatně mně pomáhala při péči o obě mé děti, které ji milovaly a oslovovaly ji ‚teto‘.

Když zmiňujete rodinné oslavy… Jaký konkrétní příbuzenský vztah vás spojoval?

Její pradědeček a moje prababička byli sourozenci, pocházeli z vážené pražské patricijské rodiny Sobičkovy.

Helenka byla velmi bystrou žačkou, ale studovat nesměla… Jak to snášela?

Jako dítěti pocházejícímu z perzekvované rodiny jí bylo studium na střední škole – byť byla jedničkářka – zapovězeno a byly jí doporučeny učební obory zlatnice a kominice. Byl vlastně zázrak, že nakonec mohla vystudovat střední zdravotnickou školu a stát se dietní sestrou. K tomu jí dopomohla rodinná přítelkyně – oční lékařka, která vystavila potvrzení o Helenčině silné krátkozrakosti, což by jí znemožňovalo vykonávat takovou práci.

Kam vedly její první kroky po vystudování zdravotnické školy?

Stala se dietní sestrou v Thomayerově nemocnici. Byla součástí i různých výzkumných týmů. Pamatuji si, že z Prahy 6, kde bydlela, jezdila časně ráno tramvají do Krče. Ale často chodila velký kus cesty pěšky i za tmy.  Pak se posunula do oboru pohostinství, ale i tam se starala o zdravotní stránku stravování. Celou tu dobu však toužila po vysokoškolském studiu. A to se jí – již v dospělém věku při zaměstnání – splnilo. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a stala se inženýrkou.

Vystudovat při práci, v pozdějším věku, to určitě vyžadovalo hodně sebediscipliny…

Ano, tu přesně Helenka měla. Zároveň to byla i velmi empatická a obětavá bytost se sklonem každému pomáhat.

To se pak hezky propojilo i ve Výboru dobré vůle, že?

Přesně tak. Ze začátku její pomoc neměla podobu pravidelných finančních příspěvků, ale poté, kdy její rodině byl v rámci restitucí navrácen majetek, se Helenka napojila na nadaci a stala se pravidelnou přispěvatelkou. Většinou začátkem roku osobně navštívila kancelář Výboru dobré vůle s nemalým obnosem v hotovosti. A na nadaci pak pomyslela i ve své závěti.

Znala se Helenka i s paní Olgou Havlovou, zakladatelkou naší nadace? A kdy a jak jste se s ní poznala vy sama?

Myslím, že jsem Helenku Olze představila. Sama jsem se dlouhá léta znala s Václavem Havlem, setkávali jsme se ve stejné skupině přátel. Jako na advokátku se na mne poprvé obrátil v prosinci 1989 se žádostí o posouzení nakladatelské smlouvy s nakladatelstvím Melantrich, které se rozhodlo vydat jeho dílo Dálkový výslech – rozhovor s Karlem Hvížďalou. Byla to tedy první právní záležitost, kterou jsem pro něj řešila a od té doby jsem ho po řadu let zastupovala ve všech jeho soukromoprávních kauzách.
S Olgou jsem se poprvé setkala dávno před revolucí ve větší společnosti v hospůdce v Praze 6, poté jsem ji vídala v naší advokátní kanceláři v dobách, kdy byl Václav trestně stíhaný. Když jsem převzala jeho právní zastupování, potkávala jsem Olgu často u nich doma, takže záhy mne požádala, abych se ujala právní stránky založení jí zamýšlené charitativní organizace. Vzhledem k tomu, že naše tehdejší právní předpisy nepočítaly s takovými institucemi, bylo jedinou možností ‚naroubovat‘ takovou organizaci na zákon o dobrovolných společenských organizacích z 50. let. A protože byly po volbě Václava Havla prezidentem všechny dosud zkostnatělé instituce neobyčejně vstřícné, Ministerstvo vnitra vznik Výboru dobré vůle rychle povolilo.

Za jakých okolností vznikla samotná nadace?

Výbor dobré vůle měl již při svém založení zřejmé dobročinné poslání a tomu musely odpovídat i všechny zakládací listiny. Vzhledem k tomu, že – jak jsem již uvedla – po únoru 1948 neexistovala žádná právní úprava nadací, takže ani žádná obdobná instituce nemohla vzniknout, musela jsem se obrátit do minulosti. Čekalo mne docela dobrodružné pátrání a nakonec jsem objevila Statut Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, který jsem použila jako vzor. Dodnes si pamatuji přesný den – Výbor dobré vůle vznikl 12. dubna 1990, necelé čtyři měsíce poté, co se Olga Havlová stala paní prezidentovou.

Byly jste si s Olgou Havlovou – právě díky této spolupráci – blízké?

Vážím si toho, že mi nabídla poměrně brzy tykání. Zpočátku byla opatrná, ne každého přijala do svého srdce. U Havlů, a tedy i s Olgou, jsem trávila po řadu let poměrně hodně času. A Olgu jsem viděla ještě krátce před jejím odchodem… Tehdy, na Štědrý den, kdy ji pustili z nemocnice, jsem jim oběma šla ještě popřát pokud možno pokojné Vánoce.

Nadace Olgy Havlové pomáhala od svého založení hned několika skupinám… Zajímala se Helenka někdy o to, kam přesně její dary putují?

Když se Helenka rozhodla poskytovat dary Výboru dobré vůle, věděla, že směřují do dobrých, moudrých rukou. Její důvěra v to, že budou peníze využity účelně, byla absolutní. Těšilo ji, že její krok je vnímán jako pozitivní počin. Velmi často předání financí spojila i se setkáním s MUDr. Milenou Černou. A ráda také navštěvovala adventní koncerty nadace.

Podporoval ji v aktivitách směrem k nadaci i její druhý manžel – JUDr. Čestmír Kryštůfek?

Ano, podporoval. A sám byl dokonce s Výborem dobré vůle osobně spjatý. Protože jsem v té době měla mnoho klientů a už jsem pro nadaci kapacitně nebyla schopná poskytovat potřebné právní služby a Helenčin manžel už byl v důchodu, na nějaký čas jako právník nadaci pomáhal, zejména připravoval vzory různých smluv. Oba tak souzněli s posláním Výboru dobré vůle...

Rozhovor připravila Veronika Širc