Naše nadace v mnoha případech nemůže vyjádřit svůj vděk dárcům, kteří na ni ve své závěti pamatovali. Ve většině případů totiž nebyla příležitost poznat je nebo ve své skromnosti nedali vědět, že závěť ve prospěch nadace pořídili. Proto vám přinášíme příběhy těchto dárců alespoň na našich stránkách a s velkou vděčností na ně vzpomínáme.

Prvním v řadě je příběh Jarmily Doležalové, mimořádné ženy, která ve své poslední vůli nebývale velkoryse pamatovala na potřebné. Přečtěte si rozhovor Hany Cindrové z roku 2022 s paní Alenou Hankeovou o celoživotním přátelství s Jarmilou Doležalovou. Rozhovor vyšel v časopise Dobré zprávy č. 4/2022 věnovaném tématu poslední vůle a vzpomínkám na velkorysé dárce, kteří pamatovali ve své závěti na druhé. 

Před třemi lety získal Výbor dobré vůle zcela nečekaně činžovní dům v Žitné ulici. Ve své závěti jej nadaci odkázala paní Jarmila Doležalová. Abychom na paní Doležalovou zavzpomínali, sešli jsme se s její celoživotní přítelkyní, paní Alenou Hankeovou. Byla středa 2. listopadu, Dušičky. Snad to bylo datem v kalendáři, snad živým vyprávěním paní Hankeové, snad tím, že dobří přátelé bývají také nejlepšími vzájemnými svědky svých životů, ale po hodinovém rozhovoru jsem odcházela s pocitem, jako bych byla Jarmilu Doležalovou osobně znala, ačkoli pro mě do té doby byla jen jménem štědré dárkyně a rozesmátou dívčí tváří z několika černobílých poválečných fotografií.

Jarmila Doležalová se narodila v roce 1933. Kdy a jak jste se seznámily?

Jarmila k nám nastoupila do čtvrté třídy obecné školy na Náměstí Míru. Hned jsme se skamarádily, a to tak závažně, že jsme spolu na konci školního roku skládaly zkoušky na měšťanku a potom i na gymnázium. Jarmila byla rozhodnutá přihlásit se na gymnázium ve Vodičkově ulici a já jsem chtěla jít s ní. Tak začalo naše kamarádství, poněvadž každý den po osm let jsme se sešly v půl osmé na rohu Anglické a Londýnské a šly jsme společně do školy. Zpátky jsme pochopitelně chodily taky spolu a ty cesty nás natolik sblížily, že jak jsme mohly, stýkaly jsme se i mimo školu. Taková intenzivní komunikace mezi námi trvala až do maturity.

Po maturitě se vaše cesty rozešly?

Jarmila byla od mala velmi zvídavá, fascinovaly ji výdobytky vědy, zajímala se intenzivně např. o astronomii, a tak se přihlásila na mat-fyz, zatímco já jsem šla na kantořinu biologie a chemie. Jak už to bývá, dopadlo to tak, že já jsem v životě neučila a Jarmila se stala vysokoškolským učitelem.

Z jakého prostředí Jarmila Doležalová pocházela? Souvisel její zájem o vědu s rodinným zázemím?

Na jednu stranu k ní byl osud velmi přátelský, protože byla opravdu mimořádně nadaná, všechno, co začala, perfektně dokončila. Dostávalo se jí všestranného vzdělání, hrála výborně na klavír, chodila do baletu. Narodila se do rodiny, která byla zabezpečená tak, že jí mohla dopřát jakoukoli činnost. Na druhou stranu byl její život nešťastný. Začalo to už tím, že její otec, důstojník československé armády, zemřel dva měsíce před Jarmiliným narozením. Maminka se potom s malou Jarmilou a její starší sestrou Věrou přestěhovala ke svému otci Václavu Koulovi právě do domu v Žitné ulici, který dnes vlastní Nadace Olgy Havlové. Pan Koula byl vdovec, paní Doležalová mu vedla domácnost a pomáhala s chodem rodinné firmy.

V Žitné ulici tedy prožila Jarmila Doležalová dětství?

Myslím, že šlo jen o krátké období. Pan Koula, kterému dům v Žitné ulici patřil, se brzy znovu oženil a jeho dcera s vnučkami se odstěhovaly do Balbínovy. Denně jsme ale kolem toho domu chodily, někdy jsme tam i nesly třeba nějaký vzkaz, já jsem čekala venku a vůbec jsem nevěděla, komu ten dům patří. Bylo nám deset, o nějaké finanční postavení jsme se vůbec nezajímaly.

V dospělosti pak paní Doležalová ještě znovu v Žitné ulici žila?

Ne, nikdy. Protože přišel osmačtyřicátý rok a dům i celý majetek rodiny byl znárodněn.

Mluvila jste o celoživotní smůle paní Doležalové. Osmačtyřicátý rok byl tedy asi dalším z takových nešťastných momentů...

My jsme se o tom spolu v životě nebavily. Jarmila na majetku nikdy nelpěla, nedbala o něj, byla velmi skromná. Když už z rodiny někdo kolem majetku něco řešil, byla to asi její sestra Věra, protože byla právnička. Jarmilu ale potkalo jiné neštěstí. Na vysoké škole dostala tuberkulózu. Musela přerušit studia, asi rok byla v sanatoriu. Tuberkulózu jí nakonec vyléčili, ale od té doby měla Jarmila podlomené zdraví a byla vždy, jak sama o sobě říkala, „skleníková“. Myslím, že i to mohl být důvod, proč nikdy nemluvila o tom, že by se chtěla vdát nebo mít děti. Celý život pak na sebe musela dávat velký pozor, dbát o sebe, tím spíš, že byla úplně sama, nebylo, kdo by se o ni postaral.

Přes velké zdravotní problémy se paní Doležalové podařilo úspěšně dostudovat?

Ano, později jsme si obě udělaly i doktorát. Nemoc ale Jarmilu odklonila od vědecké dráhy, na kterou se připravovala (už při studiu pracovala v laboratoři), po které toužila a o níž snila. S ohledem na své křehké zdraví po promoci přijala přeci jen klidnější místo asistenta na katedře fyziky Vysoké školy železniční. Po přestěhování školy do Žiliny pak Jarmila až do penze působila na Vysoké škole chemicko-technologické.

To už jsme se posunuly až do osmdesátých let. Jak jste prožívaly události konce roku 1989? A jak změnily paní Doležalové život následné restituce?

Samozřejmě jsme z pádu komunismu měly obrovskou radost. Ten majetek, který ale Jarmila tehdy získala zpátky, pro ni už představoval jen zátěž a starosti. Všechen svůj čas a energii věnovala správě a údržbě činžovního domu v Žitné, sama ale zůstala bydlet v garsonce v Krči. Nepořídila si ani auto, to jediné, co si dopřála, byl každoroční pobyt v Mariánských Lázních, kde to prospívalo jejímu zdraví.

Mluvila s vámi paní Doležalová o svém úmyslu odkázat dům Nadaci Olgy Havlové?

Ne, mluvily jsme spolu o všem možném kromě majetku. Samozřejmě občas si Jarmila postěžovala třeba, jaké má trápení s řemeslníky, ale o závěti jsem nic nevěděla.

Máte přesto představu, proč si vybrala právě Nadaci Olgy Havlové?

Jarmila si velmi vážila Václava Havla a obdivovala i paní Olgu. Předpokládám, že to byl ten důvod.  

Nevznikly v souvislosti s dědickým řízením nějaké problémy? Paní Doležalová neměla ani žádné vzdálenější příbuzné?

Ne, osudy rodiny Doležalových byly vlastně velmi smutné a to, co si tyto tři ženy prožily, by vydalo na román. Jarmilina maminka se sice po válce znovu vdala, ale vztah nevydržel. Manželství se rozpadlo i Věře, starší z jejích dcer, která tragicky zahynula jako bezdětná v polovině osmdesátých let. Jarmila tu zůstala z rodiny sama, a tak ve své závěti myslela na dobročinnost a přátele, kteří jí v životě pomáhali. Byla velmi zodpovědná a pečlivá, závěť konzultovala s notářem, žádné problémy se tedy nevyskytly.

Je obdivuhodné, že vám přátelství vydrželo opravdu celý život...

Samozřejmě v některých obdobích nebylo tolik času, každá z nás byla nasměrovaná někam jinam, seznamovaly jsme se s novými lidmi. Ještě v době studií jsme potkaly partu dobrých přátel, se kterými jsme trávily nejen sportovní a společenské víkendy, ale také letní i zimní pobyty na chalupě v Jeseníkách. Několik z nich, už spíš jen pro mě, zůstalo kamarády doživotními. Taky Jarmila našla pár spolehlivých dlouhodobých parťáků. Já se vdala a měla jsem děti, ale celý život jsme o sobě věděly a byly jsme si vzájemně oporou.

Měly jste s paní Doležalovou nějaký společný zážitek nebo období, na které obzvlášť ráda vzpomínáte?

Obě dvě jsme vždy rády vzpomínaly na dobu po válce. Tehdy se Jarmilina maminka znovu vdala a její manžel vlastnil maličký domek na Berounce, kde nikdo nebydlel. Začaly jsme tam s Jarmilou jezdit, když nám bylo asi třináct. Samy holky, nejdřív na soboty a neděle, později i na část prázdnin. Domeček stál přímo u silnice, po které ale v té době projela jedna motorka za den, a hned pod silnicí tekla řeka. Chodily jsme se koupat na jez, vyrážely jsme po řece na pramičce nebo kajaku, večery jsme se trávily na hřišti místní sokolovny, volejbal, kytara, zpívání, veselo... Ještě když jsem s Jarmilou mluvila v nemocnici naposledy, vzpomínaly jsme na ta tichá mlžná rána na Berounce, kterými už probleskovalo slunce, a na večery, kdy se v chalupách na protější stráni rozsvěcela okýnka, řeka byla černá, odrážel se v ní měsíc a my jsme plánovaly, jak si tam postavíme chatu nebo srub.